Historie podlah

Podle encyklopedie o domácí architektuře „Elements of Style“ neměla ještě v roce 1625 většina evropských domů dřevěné podlahy. Ve většině z nich tvořila podlahu udusaná hlína. Návštěvy si proto před vstupem do domu museli otřít boty o rohožku, aby tuto přírodní podlahu nezamokřili nebo na ni nenanesli prach. Ve druhém patře, pokud si je majitel domu mohl dovolit, tvořily podlahu široká dubová nebo jilmová prkna položená přes stropní trámy.

Teprve v období baroka  začaly být dřevěné podlahy elegantní. Začalo to francouzskými parketami a intarzovanými podlahami. Z různě barevných ručně vyřezávaných kousků tvrdého dřeva se vytvářely zdánlivě trojrozměrné obrazce. Pak bylo dřevo obroušeno, osmirkováno, namořeno a naleštěno. Takové podlahy byly k vidění pouze v nejbohatších domech a královských palácích. Příslušníci kupecké třídy se někdy snažili tyto podlahy napodobit tak, že si na prkennou podlahu namalovali různé vzory. Dodnes se ale těchto podlah dochovalo jen málo.

Na začátku 19. století se objevují více vzorů parketových podlah, ale opět jen v těch nejbohatších domech. Prkenné dřevěné podlahy byly i nadále normou. Někdy se natíraly barvou a v lepších domech se spojovaly pomocí pera a drážky. Ve skromnějších domech měly prkna nestejnou šířku a prostě se přibily na podlahové trámy. S příchodem pera a drážky bylo možné podlahy vyrovnat a potom teprve nabarvit. Truhlář si na tyč připevnil škrabku, nohou si prkna přišlápl a z okrajů prken oškrábal přebytečné dřevo. Nakonec se prkna ručně osmirkovala, namořila pryskyřicí a nakonec sluhové podlahu navoskovali a naleštili.

Dřevěné podlahy se v továrnách začaly vyrábět až ve viktoriánské éře (1840-1910), teprve až ke konci tohoto období. Katalog firmy E. L. Roberts z roku 1903 představuje „dřevěné koberce,“ které tvořily tenké proužky dřeva nalepené na silnou bavlněnou tkaninu. Tato podlaha se prodávala v rolích asi metr širokých a pokládala se tak, že se každé prkno přibilo k podlaze. Továrna navrhla mnoho vzorů, včetně parketových bordur. Hřebíčky se musely zatlouct a pak zamaskovat. Pak se celá podlaha osmirkovala ručním kartáčem na podlahy. Tvořil ho jedenáctikilogramový blok s přírodními štětinami vespod. K němu bylo připojená násada jako na koště. Pod tento kartáč se vložil smirkový papír a tlačil se pomocí kartáče po podlaze. Bylo to pomalé, ale účinné. Místo laku se používal čínský tonkový olej. Ten nebyl příliš trvanlivý a tak se podlahy ještě voskovaly a leštily kartáčem.

V edvardovské době byly nejpopulárnější podlahovou krytinou prkna s perem a drážkou. Parketové vzory byly jen ozdobou po okrajích koberců (tenkrát byly koberce dražší než dřevěné podlahy). Na betonovou podlahu bylo možné přilepit dřevěnou pomocí téru jako lepidla. Některé z těchto podlah vydrželi dodnes. Dřevo se očistí od téru a položí se do moderní pryskyřice. Oblíbeným vzorem dřevěných podlah této doby byla rybí kost.

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se dřevěné podlahy dočkaly konkurence v podobě linolea a korku. Ty nabízely větší přizpůsobivost a lehčí údržbu. Toto moderní hnutí kladlo důraz na tvrdé a trvanlivé povrchy. Laky zlepšovaly tvrdost dřeva a byly vylepšeny přidáním alkydových pryskyřic. Ve třicátých letech byl polyuretanový lak ideální nevoskovou povrchovou úpravou dřevěných podlah. Proto i v moderní době zůstalo nejrozšířenější podlahovou krytinou dřevo.